Energie je vždycky potřeba a v experimentálním období probíhajícím v covidové pandemii o to víc. Co byly situace, které mi dodaly sílu? Fandím spíše kumulativnímu součtu drobností, přesto je tu pár významných momentů: rozlučka s kolegy a se studenty, přechodový rituál s Chvilkaři, rodinná vánoční zvonkohra a setkání s mými učiteli.

Rozlučka s kolegy a se studenty

V tento moment můj Experimentální rok vlastně začal. Tečka za větou, která mi umožnila se nadechnout a začít psát další odstavec. Za rozlučku s kolegy jsem vděčná, i za osobní dopisy a přání, které jsem při té příležitosti dostala (děkuji). Obzvlášť dojemnou atmosféru pro mě měla rozlučka se studenty. Nebylo jisté, jestli se kvůli covidu bude moci konat, ale vyšší moc zasáhla a šlo to (děkuji).

Vzhledem k tomu, co studenti věděli/ví o mně a mém osobním poslání, mohl být pro některé z nich můj odchod překvapivý. Chtěla jsem jednak trochu osvětlit, co že se mi to v životě stalo a že se takové věci stávají, pomoct k přijetí situace jim a asi i sobě. Taky jsem chtěla přispět k propojení mlaďasů se zkušenými bardy - jedna z posledních věcí, které jsem na VŠE mohla pro studenty udělat. Pokud už někdo přijde na akci typu rozlučka s učitelem, což je přinejmenším netradiční, pravděpodobně tyto příchozí bude něco spojovat. A dává smysl podpořit jejich vzájemné propojování. No a v neposlední řadě a hlavně - chtěla jsem si ještě užít ten studentský cvrkot, který jsem tušila, že mi bude chybět. Jen tak tam být.

To, co se v ten večer stalo... nepřestanu být vděčná. Ne, že by počet byla ta nejdůležitější metrika, ale překvapilo mě, kolik lidí přišlo. 70 třeba? Když by mohli být kdekoliv jinde? Wow. Věřila jsem, že pár lidí by mohlo mít zájem, ale tohle jsem nečekala.

Někdo prostě přišel a to stačilo, cvrkot. Někdo se usmál, někdo řekl "děkuji". Dostala jsem hromadné přání a dárek, řadu osobních vzkazů a i nějaké video-pozdravy od lidí, co tam chtěli a nemohli být. Knížku, dort, čokolády. Kytek tolik, že když by mě pár studentů nedoprovodilo v noci až ke dveřím, nemohla bych to pobrat. Význam pro studenty nepřeceňuji. Tohle jsem ale naprosto výjimečně chtěla hlavně jako svůj večer. Rozloučit se. A to, jak to proběhlo... wow. Nečekala jsem to. Velmi důležitý lidský moment pro mě. Ta mozaika, co mi dohromady složili, nesla neskutečné kvantum energie. Hodně mi pomohla. D ě k u j i.

Přechodový rituál s Chvilkaři

Léto 2020 a u Chvilkařů už nějakou dobu pod pokličkou bublala velká změna. Stručně: Mikuláš odchází a předává štafetový kolík Benovi. Ten příběh je samozřejmě košatější a zpětně viděno víme víc než v ten moment, o kterém píšu. Nechci to rozebírat, jen vytáhnout jednu situaci, která pro mě osobně byla důležitá a dodala mi energii.

Zaujala mě komunikace té zprávy dovnitř core týmu. A jsem velmi vděčná, že jsem tomu mohla být přítomná a mohla být součástí. Děkuji. Nejdřív prostor sdílet, nechat zaznít věci, které mají zaznít. No a následně pro ty, kdo chtěli, přechodový rituál. Když ho popíšu, tak z něj vyzní tak 1 % toho, jak jsem ho prožívala. Tak to ani radši nebudu dělat. Podstatu asi můžu - čtyři stanoviště, kterými si každý z nás prošel v tichu a tempu, které jsme kdo potřeboval. Přijímám. Děkuji. (Od)pouštím. Jdeme dál. Pak ještě něco, co je teď jedno. 

Odchod tak významné osobnosti, jakou Mikuláš je, (a nejen jeho) představoval pro Chvilky nepochybně otřes. A přijde mi, že se tu situaci podařilo ošetřit ukázkově. Mně osobně to pomohlo určitě (děkuji). Jak ve vztahu ke Chvilkám, ale samozřejmě to pro mě měsíc po odchodu z VŠE mělo i osobní přesah. Měla jsem to v sobě myslím srovnané, ale lhala bych, když bych nepřiznala, že mi tento rituál pomohl. V roli průvodce jsem po dlouhé době potkala svého učitele, kterého jsem měla na ZSV na gymplu. Milé a blízké setkání, díky.

Rodinná vánoční zvonkohra

Vánoce 2020. To byly ty v covidové pandemii. Setkávání bylo z bezpečnostních důvodů jen omezené a nad oslavou Vánoc se vznášel otazník. Pro naši rodinu, která je zvyklá scházet se i v širším (pro mě stále užším) kruhu rodinném, rozhodně téma. Společné Vánoce nakonec proběhly (a věřím, že bezpečně), viděli jsme se a už jen to bylo silné. Jeden moment to ale ještě korunoval. Mamka s mladší ségrou pořídily každému členovi rodiny zvonek laděný na specifický tón (já mám E), dohromady jako rodina máme tóny C-dur (některé tóny máme zdvojené). Já s bratránkem jsme pak vyfasovali partituru vánočních koled s pokynem, že to máme oddirigovat...

Máte-li v jedné místnosti řádově 20 lidí, kteří jsou sami o sobě poměrně bujaří a hluční, nejeví se možná jako dobrý nápad dávat jim do rukou ještě zvonečky... Chyba lávky. Pozornost se zaměřila do jednoho místa, ztišilo nás to, spojilo nás to. Samozřejmě, že kolem toho byla sranda a nějaký ten hlahol, ale nastalo doslova souznění. Každý čekal na "svůj" tón, abychom společně vytvořili rodinnou vánoční melodii. Dojemné. Silné. Místy i vtipné. Díky za ten nápad i provedení. 2021 jsme si to dali znovu, myslím, že vznikla moc pěkná tradice...

Disclaimer: Udělali jsme všechno proto, aby setkání proběhlo bezpečně. Testy, které tehdy začínaly, imunita po prodělání covidu, dobrovolná domácí izolace před vlastním vánočním setkáním.

Setkání s mými učiteli

"Nejdřív musíte být dobří lidé, pak se můžeme bavit o tom, jak umíte češtinu." Chodila jsem do páté třídy na základce a tato věta zazněla od mé paní učitelky. Měla jsem ji jako třídní až do osmičky. Člověk, který mě nepochybně velmi ovlivnil. Vzpomínám s láskou a vděkem.

Občas se vídáme. Jsou to taková nízkofrekvenční setkání jednou za uherský rok, která jsou však velmi vřelá a blízká. S mnoha lidmi si vykám, s řadou tykám a paní učitelka je jediný člověk na světě, kde je to napůl. Já vykám, ona tyká. A přijde mi, že právě tak je to naprosto v pořádku. Také od ní přirozeně a úsměvem přijímám oslovení "Kačenko", což nikdo jiný prosím ani nezkoušejte. Cením si také toho, s jakou důvěrou a laskavostí mě vítá u sebe doma, když se vrátím z té daleké Prahy. No a hlavně ty rozhovory, ty stojí za to... Přemýšlím, jestli mám jiného člověka, který mě dokáže s takovou lehkostí a elegantností uzemňovat do reality a přitom fandit mému idealismu, být v tom se mnou a podporovat mě v tom.

V Experimentálním (dvou)roce jsem paní učitelce posílala jedno přání ke dni učitelů a viděly jsme se hned dvakrát, což je vlastně docela často. Jednou relativně na startu, podruhé naopak ke konci, kdy jsem už měla na dohled další životní předěl. Obě ta setkání mě naplnila radostí a klidem a obohatila mě o inspirativní náhledy. Děkuji. Paní učitelka je moje takové další "domů". Je to dojemné a jsem vděčná za tu možnost. Vím, že se máme, že můžu přijít a že mě upřímně ráda uvidí. A i když se to třeba neděje tolik často, i jen tohle vědomí stačí. Jedno z mých světel, které si nosím s sebou.

V průběhu Experimentálního roku jsme se také viděli i s tím učitelem ZSV, o kterém už jsem mluvila dřív. Samozřejmost, s jakou mi při jednom hlubokém rozhovoru nabídl vzájemnost, mě pozitivně zasáhla. Vyslechnout, empatie, pochopit, nabídnout svůj náhled, to je jedna věc. Ale naplacato pojmenovat "jsem v té věci s Tebou", ta osobní angažovanost a skin in the game, to je úplně jiné kafe. Další nízkofrekvenční setkávání, další světlo na cesty. 

Proč jsem se do Experimentálního roku pustila a o co šlo, najdete tady. Stejně tak i rozcestník všech textů k tomuto osobnímu projektu.