Osobní mapa lidskosti
V Experimentálním roce jsem se poměrně nepřekvapivě dostala k přemýšlení nad svým osobním posláním. Potkala jsem také metaforu vztahu člověka a technologií: H^T, což mě v dobrém smyslu slova podráždilo. Obojí mě přivedlo k úvahám na téma lidskost. Ledacos jsem už měla odpřemýšleno dříve. Mám radost, že se mi to podařilo dále rozpracovat.
Ten obrázek už jste u mě možná viděli: rozum, srdce, tělo - a na všech frontách zapnuto. Mám ho na profilech sociálních sítí nebo jako nálepku na mobilu či notebooku. Občas se mě někdo zeptá, odkud to je nebo co to znamená. Máme-li čas, ráda se podělím. Většinou pak nastává i velmi blízké popovídání.
Ty symboly pro mě mají velký osobní význam. Jsou životní filozofií, osobním závazkem a mají vztah i k mému osobnímu poslání. Zjistila jsem, že by se mi hodilo mít toto přemýšlení někde odložené. Zde je. Vzhledem k tomu, že význam se pro mě samotnou s časem tříbí, je dobré na vysvětlení níže nahlížet jako na rozmazanou fotografii. Snímek, který nese informaci o situaci a chybí v něm detail. Momentku, kde zachycené situaci něco předchází a něco následuje.
OSOBNÍ MAPA LIDSKOSTI
Klíčovou myšlenkou těch symbolů je lidskost, celost, zrání člověka v různých doménách a balanc. Rozum, srdce a tělo tvoří základní trojici. Pokud se na ně zaměříme podrobněji, objevíme jednotlivé domény. U rozumu je to základní myšlení, kritické myšlení a kreativní myšlení. U srdce je to láska k něčemu, co nás převyšuje, k sobě samým a k druhým. U těla je to pak bytí v dobrém prostředí, umění zastavit a akceschopnost. Tyto domény dohromady vnímám jako osobní mapu, která mi pomáhá v životním terénu. Mapu zjednodušující, avšak nápomocnou.
Každá ze zmíněných domén je důležitá. A důležitost vynikne nejvíce tehdy, pokud daná doména chybí. Tehdy vznikají problémy. Jaké?
Základní myšlení
Bez vědomí a schopnosti přijímat informace jsme odstřihnuti od světa i od sebe.
Jsme vystaveni nebezpečí, nezaznáme jej. A připravujeme se o vše dobré, protože to se k nám nemá šanci dostat. Chybí nám informace, vědomosti, nedokážeme využít moudrost ostatních. Mate nás vývoj světa, protože si nevšimneme náznaků, kam se svět ubírá a co nového to přináší. Ztrácíme kontakt se sebou samými. Nevíme, kdo jsme a co nám dělá dobře. Tápeme. Bez vědomí vlastních stinných stránek můžeme i nevědomky škodit. Vystavujeme se zdravotním rizikům, protože neumíme včas postřehnout, když nám není fyzicky či duševně dobře. Vegetujeme bez reakcí na podněty zvenčí i zevnitř.
Kritické myšlení
Bez kritického myšlení nejsme schopni prioritizovat a rozhodovat se tak, aby bylo rozhodnutí dobré.
Ztrácíme čas u témat, která nemají přímý dopad na náš život. Rezignujeme u řešení komplexních témat, která naše životy naopak ovlivňují. Naše vlastní rozhodnutí nás přivádí do problémů, protože věříme bludům a nevíme o tom. Cenou vlastní zkušenost nedoplňujeme dalšími zdroji evidence, což nás nutí začínat vždy od nuly. Nepoznáme informační fast food od kvalitní informační stravy. Neumíme vyhodnocovat data. Neschopnost uznat omyl nám brání v poznávání světa, narušuje naše vztahy a může vést ke škodám. Neumíme pracovat s pravděpodobností a předpoklady a dostáváme se tak do extrémních černo-bílých pohledů. Nepoznáme lež a manipulaci. Stáváme se snílkem či fanatikem, který ztrácí kontakt s realitou a který svým konáním napáchá více škody než užitku.
Kreativní myšlení
Pokud nám chybí kreativní myšlení, přestáváme být člověkem a stáváme se robotem.
Netvoříme, replikujeme, opakujeme činnosti pořád dokola. Ztrácíme schopnost snít. Je omezena naše schopnost sebevyjádření, tvorby umění v nejširším smyslu slova a seberealizace. Chybí nám hravost, spontánnost a neotřelé myšlenky okamžiku. Neumíme si poradit se zašmodrchanými problémy, protože nezvládáme vymyslet, jak z nich ven. Svět přichází o pokrok. A my o spoustu radosti, svou jedinečnost a šanci zanechat stopu, protože nás ani nenapadne, co všechno bychom mohli dělat. Kreativní myšlenky a nápady se nedostavují. Naše vztahy upadají do stereotypu, nejsme schopni do nich přinést nové impulzy, pestrost, příjemná překvapení, rozmanitost. Barevný život se stává šedivým.
Láska k něčemu vyššímu
Pokud nám chybí spiritualita, ztrácíme ukotvení a životní stabilitu.
Někdo si sem dosadí Boha, někdo Přírodu, Vesmír,... Chybí-li nám spiritualita, máme problém přijmout proměnlivost života. Nemáme rozhraní, které by nám pomohlo vypořádat se s věcmi rozumem nepochopitelnými. Svátky nám prošumí, aniž by se nás niterně dotkly a probudily v nás něco nového. Zapomínáme na vliv štěstí v životě, ztrácíme empatii s druhými. V těžkých životních situacích nemáme pevný bod, o který bychom se mohli opřít. Trápí nás pocit bezmoci, ztrácíme naději. Snadno podlehneme totalitářům slibujícím jistotu. Máme problém přijmout smrtelnost a z druhé strany i plně docenit dar života. Chybí nám pokora, vděk a nadhled. Máme sklon k nezodpovědnosti vůči lidskému společenství jako celku, budoucím generacím, přírodě a životu na Zemi.
Láska k sobě
Bez lásky směrem k sobě se trápíme.
Pochybujeme o vlastní hodnotě. Ztrácíme sebeúctu. Nečerpáme ze svých vnitřních zdrojů, jsme závislí na hodnocení ostatních. Neumíme sami sebe pochválit. Vzdáváme se ochrany svého vnitřního prostoru, zavalují nás požadavky zvenčí. Necítíme, co právě sami prožíváme. Nejsme napojeni na sebe, ztrácíme autentičnost. Rezignujeme na svá přání, touhy a sny. Žijeme životy jiných a zapomínáme na ten svůj. Neumíme si udělat radost. Nedokážeme si odpustit chyby ani se vyrovnat se svou stinnou stránkou, což nás brzdí v tom, abychom se mohli rozvíjet. Naše vlastní emoce nás zraňují, místo aby nám pomáhaly. Nevyřešený vztah k sobě mívá zdravotní následky. Mohou vznikat i závislosti a další toxické chování narušující vztahy.
Láska k druhým
Chybí-li láska směrem k druhým, škodíme a vyčleňujeme se ze společenství.
Vytrácí se to dobré, co nás dělá lidmi. Laskavost, zájem o druhého, empatie, respekt, odpuštění, vřelost, vděčnost, štědrost, velkorysost a další mezilidské ctnosti. Neumíme se omluvit. Lidé se při interakci s námi necítí dobře, nechtějí s námi být. Nevyhledávají naši společnost nebo se jí i aktivně vyhýbají. Nedůvěřují nám. Pokud vznikají vztahy, jsou to vztahy formální či nutné. Nemáme šanci navázat blízký vztah. Sami sebe tím připravujeme o lásku, důvěru, podporu a přijetí v komunitě. Ztrácíme schopnost spolupracovat a stáváme se více a více opuštěnými. A máme čím dál méně příležitostí, abychom své lidství vůbec měli šanci projevit. Potřeby být milován a někam patřit jsou nenaplněny.
Bytí v dobrém prostředí
Pokud nevyhledáváme dobrá prostředí pro bytí, nemáme šanci plně rozkvést.
Místa, na kterých se fyzicky vyskytujeme, lidé, se kterými trávíme čas, i věci, kterými se obklopujeme, nás formují. Dlouhodobá absence dobrých míst, lidí a věcí v našem okolí nás sráží. Postrádáme ticho, klid a krásu, chybí nám inspirace, nezažíváme úžas. Jsme odpojeni od přírody a jejích cyklů, což nás vyvádí z rovnováhy. Chybí nám spolubytí, podněcující dialogy, rozbušky k přemýšlení, spolutvorba, smích či zpěv. Jsme zavaleni zbytečnými a nekvalitními věcmi, stáváme se nekulturními. Chybí-li nám náhledy do nedobrého prostředí, přicházíme o vděčnost za prostředí dobré a o šoky a pnutí, které mohou probudit naši kreativitu a akceschopnost. Pobývat dlouhodobě v nedobrém prostředí je však umrtvující.
Umění zastavit a opečovat se
Když se nestaráme o své tělo a energii, zkracujeme si život.
Nemáme-li naplněny základní životní potřeby jako je spánek, stravování, ošacení, tělesné potřeby či bezpečné zázemí, je ohrožena naše existence. Máme-li je naplněny nekvalitně, žijeme, ale bez pohody a energie. Nemáme sílu se bránit, je-li to potřeba. Nepečujeme-li o své fyzické a duševní zdraví, lehkovážně hazardujeme s darem života. Nedbáme-li o vlastní tělesnou schránku po stránce zdravotní prevence, pohybu a péče, chřadne. A s ní i naše duševního pohoda. Neumíme-li "říkat ne", sami sobě nedokážeme ohlídat hranice, vrháme se do sebedestrukčních dobrodružství. Neumíme-li relaxovat, chybí nám energie pro vše ostatní. Ztrácíme příležitost se projevit, nemáme na to sílu.
Schopnost vybudit se k akci a jednat
Pokud nerozpohybujeme své tělo do akce, rezignujeme na život.
Základním zákonem kosmu je zvyšování entropie, rozpad, zestejňování. A život se tomuto základnímu zákonu kosmu vzpírá. Bují, kvete, rozrůzňuje se. Chybí-li akce, naše bujení a rozkvétání se nekoná. Zůstává jen u snů. Chybí skutky. Sami se vzdáváme osobní svobody. Pokud neumíme "říkat ano", chybí nám experimentování, zážitky, zkušenosti a dovednosti. Nedáváme si šanci se poznat, růst a zesílit. Otevřená okna příležitostí zůstávají nevyužita. Neumíme přijmout zodpovědnost. Stáváme se pokrytci, u kterých neladí slova s činy. Nemáme schopnost konat, když si to situace žádá. Chátráme my, naše vztahy i naše okolí, kterému nevěnujeme péči. Nejsme tvůrcem, pouze pozorovatelem svého života.
Co s tím?
Objevovat postupně jednotlivé domény, uvědomovat si, kolik které dávám času, zrát v nich a nacházet mezi tímto vším balanc, ideálně s lehkostí a úsměvem na rtech, to je pro mě velký a nepřetržitý životní úkol... Vzhledem k tomu, jak často se potkávám s křikem a soutěží, co že je tedy v tom osobním rozvoji to nejdůležitější ("Kritické myšlení!" "Hodnoty!" "Sebeláska!" "Mindfulness!"...), je pro mě osobní mapa velmi nápomocná. Umožňuje mi orientovat se, zachovat klid a uvědomit si, kde jsem, co potřebuji a co chci prozkoumávat dále.
Zároveň mě přemýšlení nad osobní mapou samozřejmě zneklidňuje. Opakovaně mi probouzí čtyři otázky. Jak jsem na tom já sama? To je ta linka na osobní závazek zmíněná v úvodu. A pak: Jaké domény rozvíjí školy a univerzity? Jaké domény jsou vlastní organizacím, ve kterých lidé tráví velkou část svého života? A jaké domény rozvíjí naše společnost? To je pak zase ta linka na osobní poslání. Školy jako dílny lidskosti v duchu Komenského... Celost jako jeden z principů fungování organizací... Kvalita života jako základ fungování společnosti...
Až u mě někdy uvidíte ten obrázek se zapnutým rozumem, srdcem a tělem, budete vědět již trochu více, co to pro mě znamená. Nejsprávněji ten obrázek samozřejmě vypadá takto...
CO V OSOBNÍ MAPĚ (ZATÍM) NENÍ:
Svobodná vůle a jedinečnost každého člověka. Myslím, že toto patří do jiné vrstvy, jádro Země na mapách také nebývá. Věřím, že svobodná vůle i jedinečnost mohou probublávat ve všech doménách, ale slušelo by se na to asi trochu více upozornit.
Větší detail v doménách. Při bližším pohledu na domény lze vidět samostatné tematické celky, které by šlo prozkoumávat hlouběji. Či je aspoň jasněji pojmenovat. Mapa by mohla mít i větší rozlišení.
Ctnosti rozvibrovávající celého člověka. Samozřejmě, že i všechna témata výše souvisí s více doménami. Ale některá jsou vyloženě horizontální. Kam přiřadit kupříkladu smysl pro humor? Integritu? Moudrost? Odvahu? A další a další. Přijde mi užitečné zamýšlet se nad vztahy mezi doménami, nicméně je mi jasné, že jsou zde přístupy zaměřující se na ctnosti jako takové, že mají svou sílu a moje mapa je obsáhne jen stěží. V mapách nebývá vidět vše, v pořádku.
Škály. Odlišení úrovní osobní zralosti v jednotlivých doménách oproti černobílému vypnuto-zapnuto. Osobní zralost jako funkce času, kolik doméně dáváme. Na mapě by to bylo něco jako znázornění nadmořské výšky a vrstevnic. Akorát že nejsme omezeni terénem. Spíše by to tedy bylo něco jako let na různých letových hladinách.
Faktor času. Potkávání témat v životě a zrání člověka je postupné. V různé době jsou různé domény a témata v nich různě důležité. V mapě by toto mohla obsáhnout turistická či letová trasa. Zaznamenaná zpětně. Trasa více či méně plánovaná, ale vždy přizpůsobená z bodu teď do bodu +1.
Riziko záměn. Některé mapy jsou nepřesné, jindy je zdánlivá realita klamem v duchu fata morgány. Mohou vznikat omyly. Láska vs závislost. Spiritualita vs ezoterika. Moudrost vs selský rozum. Kritické myšlení vs pýcha. Jednání vs zhotovování. Věda vs pseoduvěda. Umění vs kýč. A jistě další. Slušelo by se to rozebrat více.
Možná i něco, o čem nevím a co ke mně teprve přijde.
VZNIK OSOBNÍ MAPY LIDSKOSTI
Osobní mapa lidskosti začala vznikat s mým přemýšlením o osobním poslání. Vzniká ve vlnách. Většinu času osobní mapu neřeším, jen ji mám pomyslně s sebou. Žiju, pozoruju, přemýšlím si, jsem. Jen zřídka se vyskytne heuréka moment, kdy cítím potřebu se k osobní mapě vrátit a dále ji rozpracovat. Hledám něco dostatečně úplného a hlubokého, ale zároveň praktického, široce přístupného a použitelného pro dnešek.
Je mi jasné, že tuto cestu prošlapala řada lidí přede mnou. A jakých gigantů! Ale já mám pocit, že jsem zatím zkrátka nenašla dílo, které by mě plně uspokojilo. Potkávala jsem doposud jen jednotlivé fragmenty, u kterých mi stále něco chybělo. Nebo díla naopak až příliš komplexní, ve kterých jsem ztratila orientaci. Možná se ale ke mně taková díla zatím jen nedostala (budu jen ráda, když mě ochytříte). S vděkem čerpám z těch, která ano. Není v mých silách ocitovat vše. Zde jsou některé významné inspirace, které si uvědomuji:
Inspirace struktury
Integrovaný model myšlení od Barbary Caldwell a Dennise Daka, poprvé jsem jej viděla v nějakých materiálech od KISKu, nevím již kde.
Schéma zaměření na sebe vs zaměření na ostatní a jeho rozpracování v knize Dávat a brát od Adama Granta.
Členění desatera božích přikázání na ty, které se vztahují k Bohu, a ty které se vztahují k lidem mezi sebou.
Členění osobních hodnot a povědomí dle Barretta do 3 celků - vlastní zájem, transformace, společné dobro.
Orko Vácha poukazující a dokazující svým osobním příběhem, že věda a spiritualita se nevylučuje, ale doplňuje. Věda, umění a náboženství jako tři paprsky, které osvěcují skutečnost z různých stran (Mistr Eckhart).
Vegetativní nervový systém - sympatikus (akce) a parasympatikus (klid).
Organismus jako otevřený systém a ekologie zkoumající vztah organismů a prostředí.
"Bludný kruh" z kognitivně behaviorální terapie: myšlenka - emoce - tělesná reakce - chování, uvedeno např. v knize Vztahy a mýty od Honzy Vojtka.
A další, které si teď nevybavuji. Možná tu chybí i něco úplně základního? Kdyžtak časem doplním.
O lidskosti
"Nejdřív je potřeba být dobrý člověk, pak se můžeme bavit o tom, jak umíte češtinu," (moje paní učitelka v 5. třídě).
Letmá setkání s Aristotelem (např. theoria, poiesis, praxis), Platónem (např. Podobenství o jeskyni) a dalšími filozofy.
Věta Václava Havla v Dopisu Gustávu Husákovi: "Je-li základním zákonem kosmu zvyšování entropie, základním zákonem života je naopak zvyšování strukturovanosti a boj proti entropii: život se vzpírá každé uniformitě a jednotě; jeho perspektivou není "zestejnění", ale rozrůznění; je neklidem transcendence, dobrodružstvím nového, odbojem proti statu quo." Dostupné zde. A na to navazující téma termodynamiky živých organismů.
Obecná porada o nápravě věcí lidských od J. A. Komenského, nejpřístupnější pro mě bylo podání pánů Jana Hábla & Davida Louly. "Lidskost lidí evidentně není docela v pořádku, ale není ani docela ztracena," (předpoklad Porady vydestilovaný Janem Háblem).
Přemýšlení o celosti člověka v kontextu fungování organizací. Vyskytuje se ve více zdrojích, zpopularizoval především Frederic Laloux v Budoucnosti organizací.
Náhled na člověka optikou evoluční biologie, Příběh lidského těla: evoluce, zdraví a nemoci od Daniela Liebermana.
Sapiens od Yuval Noah Harariho
Zamyšlení Honzy Veselého nad transhumanismem, připodobnění vztahu člověka a technologií k exponenciální funkci H na X, kde H je člověk a X je technologie. Provokativní. Kdy je H rovno 1? Kdy je člověk dost člověk, aby jej technologie nezválcovaly?
A další, které si teď nevybavuji. Možná tu chybí i něco úplně základního? Kdyžtak časem doplním.
Proč jsem se do Experimentálního roku pustila a o co šlo, najdete tady. Stejně tak i rozcestník všech textů k tomuto osobnímu projektu.